Duben 2011

Radost

26. dubna 2011 v 15:19 | •Seraph Devonee• |  Diary
"Uvědom si že, ty žiješ!"
Tato věta? Promysela jsem si. Život, který žiju.
Vždyť vlastně i šťastně :), rodinu mám zdravou, přátelé mám, nějaké ty dobré známky má :).
Ale co mi pořád chybí?
Jsou chvíle kdy člověku je pod psa, ať už má všechny dobré a hlavně ty důležité stránky života, které ani tu špatnou nepřesílí. Právě budu psát velký test, a mám se naučit ještě 25 stránek, do zítra spolu s 20 stránkami ze sešitu. Vím, že to nedám! Mám hlavu někde v tramtárii a pořád přemýšlím jak se to sakra naučit! omlouvám sem že sem zahrnuji školu a učení a další tyhle naprosto stejné situace, ale chtěla jsem načíst do mého deníčku téma, které mě bude bavit,
Což pro mě znamená, že když se budu učit a ještě k tomu s radostí? Neberte to jako rady, ale proč se jen šprtat? Život je tak.. někdy i ukrutní, tak proč se nerozmazlovat? a to tím, nemyslím, že zakopnu učení, otevřu si facebook, sním celou nutelu a utratím všechny ušetřené peníze za hadry v centru. Mluvím o něčem jiném! aktivitách, které nás baví! Místo facebooku, si jdi s moškama nebo s kámošema zasportovat, zaplavat, zaběhat! zatancuj si, nebo zazpívej před zrcadlem! Udělej si nějaký drink, nebo kafčo a něco pěknýho namaluj, pusť si písničky a trsej do rytmu, uč se s tabulkou čokolády (:D) nebo s hrnekm kakaa, aby ti to šlo lépe.
•Pochop, že i když dostaneš 5 z nějakého předmětu, je to jenom pětka, zamysli se nad ní proč si jí dostala, a nekárej se za to, že to přeci víš a nenapsala jsi to třeba jen správně! Řekni si: "Ta chvilka byla jiná, muselo se to stát, a já to nijak neovlivnila!" Věř tomu! Třeba to pomůže ;)! Žij si hold podle svého :)! Důležité je nekašlat na školu, protože když budeš... Je přeci pěkný mít nějaký cíl a podle něho i třeba zabrat ve škole a dostat se na další školu, ve které by jsi chtěla studovat.
Když jsem byla u mé dobré kámošky, která bydlí daleko, a moc se nevídáme, probraly jsme téma co dělat a jak se donutit k učení, omlouvám se vám, že opět začínám toto téma, ale už je to tak. Moje kámoška .. trochu komplikovaný život má, ale i tak si žije pdole svého :)! Pořád něco vyráví, a žije si podle toho co jí napadne.
•Nevím jak vy, ale mě udělá hrozně velkou radost, když někomu jí udělám :)! Mamince, třeba jen něco koupím, jen něco levného, ale podle srdce vybráno :)!
x
Tento článek, jsem napsalo takovou rychlostí aniž by jste věřili :D!
Potřebovala, jsem se i bohužel já ujistit, že životu ybchom měli poslouchat, a když tolik lidí udělalo tohle a tohle.. proč...
doufám, že nad tímto článkem se zamyslíte, a hlavně že si ho alespoň přečtete, je krátký, delší snad stejně nečetete, což mě mrzí, ale já jako aurtorka tohoto blogu, musím to brát na vědomí.
Mějte krásné velikonoce a poslední den bez školy :)!
♥S láskou vaše Seraph Devonee♥

Dlouhé pomyšlení..

22. dubna 2011 v 9:59 | •Seraph Devonee• |  Diary


Tak..
Čas letí.. Pořád.. a jak tak tenč as letěl :), já nic nepřidávala na blog. Dala jsem si malou pauzu, nafotila pár krásných fotek rybníku :), vyrazila s kámoškama i s kámošema ven, každý den mě navštěvovala na mobilu krásná sms, od kámošky jestli mám čas :) a takhle to šlo. Jenomže mám velikonoční prázdniny, což tak špatné není, ale špatně je na tom to, že je budu muset trávit nad učením. Píšu test, a já tu látku, naprosto nechápu, navíc se musím naučit 24 stránek v učebnici a v sešitě asi 15. K tomu mám takové plány. No nestíhám. Konečně mě tedy dostal..ani nevím co, že jsem otevřela admin.blog.cz a začala psát do mého krátkého deníčku. Plánuju, že přidám fotky, ale vůbec nevím jak mi to vše co musím udělat vyjde. Nemám ráda krástké články a ze sebe ještě něco vysypu :D!
Mimochodem ten obrázek je z deviantartu. Líbil se mi a tak jsem neváhala ho sem dát. Na povídkách též pracuji, ale jak opakuji učení musí být přednější. A v mém případě i přátelé! Takové krátké probuzení do nového dne, vám posílám článeček na můj bloček :)! Užívekte si velikonoce, popřípadně i tedy prázdniny! :)
S přáním krásného dne Seraph Devonee

13.4.2011-začátek pohledu!?

13. dubna 2011 v 20:29 | •Seraph Devonee• |  Diary
Možná si lámete hlavu, co si to tu opět vmýším a na dále, ale ne příběhu na kterém pracuji, si zachovávám na lepší čas. Dneska jsem si opravdu užila, s kámoškama a s kámošema. Změnila jsem jména a pod. Možná vám napovím, že jeho pohled nekončí :)! Je dokonalý! A kdybyste ho viděli :), má krásné oči!
Byl jednou jeden takový okatý chlapec, kluk či tedy muž.
"Stephen" Okřikla jsem ho, když dupnul do plné kaluže a já s Madelin, jsme s otevřenou pusou dívali na promáčené kalhoty. Nic příjemného, pomyslela jsem..
"Ježiš! Sorry!" Stephen se usmál a poboběhl. Bylo ošklivo, zatažená obloha do toho hustý déšť po celý den. Se Stephenem byla veliká bžunda, chci tedy naznačit, že jsme se nenudili a s Madeline i se Stephenem jsme vymýšleli a mluvili na sebou úplně jinou řečí, tak mě omluvte za jaký si nesrozumitelné, či ještě hůž nepravopisné slovíčka v mé mysli! Šly jsme k němu domu, aby si tam dal tašku a šly na hřiště! Ano v těchto letech a k tomu ještě v tomto počasí na hřiště? Ano! Má malého brášku Alfreda a ten to určitě ocení. Tak jsme vzali malého bráčku a šli si sednou na úplně mokré lavičky. Já měla mokré džíny už i tak dost, ale když se alfred rozeběhl k houpačkám a Stephen s Madeline si sedli na tu nejmokřejší lavičku, nechtěla jsem ze sebe dělat histerku, která si neumí sednou na ledovou a mokrou lavičku. I tak jsem ale hopsala raději zimou, abych se zahřála, a Madeline v tu ránu co si sedla, vyjekla a vypískla (Něco jako slovo vyskočila!) zimou! Jelikož se sedalo neřehtat s nimi, a k tomu ještě Alfred, jak uklouzl nohama na houpačce a sedl si do mokrého písku, se nedalo jen tyak přeskrákovat(okomentovat, či se chytnout za břicho smíchy) smíchy.Jak čas plynul, stále pomaleji a pomaleji, jen proto, že zima byla stále větší.
"Madeline? Já už asi půjdu." Navrhla jsem po půl hodině. Ale Madeline se zaškrotrala(zamračila) a vzala si na záda tašku.
"Ne!" Adam, který pohodil jeho úžasným nenagelovaným účesem a jeho oči zamířili právě na mě, se rozhodl přemlouvat o další chvilkovny(chvilky) a tentokrát u nich doma. Další poněkud krokrákrovější(trapnější) událost, ale bylo to fajn! Zahráli jsme si černého Petra! Byla to smíchkora(zábava), ale po následující chvilce jsme začali hrát fotbálek. Takové hřišťátko, s no prostě byla to jako stolní hra. Natrhal lístečky na čtyři díly a napsal na ně naše jména. Já Susanna, Madelin, Alfred a samozřejmě náš nejstarší Stephen! Jak tak psal, pohlédla jsem na létajícího volně poletujícího ptáčka Ferdu,Fredíka či ještě Fredka, který létal z jednoho kraje do druhého. Jejich dokonale zabydlený, módně udělaný byt se mi moc líbil, všechno tak moderní, všechno k sobě dokonale ladilo, byla jsem překvapena.
Když dopsal všechna jména, zalosoval. Pohlédl na mě jeho dokonalýma očima, jeho pohled jsem si uživala, byl tak krásný, jeho krásně, tmavě hnědé oči, které se třpytily jako hvězdičky, se nedalo odolat, pousmála jsem se, za tu dobu co jsem zírala na jeho neodolatelné oči a on se na mě usmál.
"Susanna." Usmál se, a já věděla i před tím, že si vylosuje mě, nevím jestli to byl švindl(podvod) nebo jen náhoda, ale každopádně, jsem jeho usměvu, vedle kterýho se krčily dětské vrásky a jeho oči, a … Jsme přistoupa k němu, sedla si na světle koženou sedačku a začalo se hrát.
Madeline s potěšením zírala na utkání, které se konalo a já jako spoluhráčka Stephena jsem měla co dělat, abychom společně Madeline a toho malého raubíře(zlobidlo) překonali alespoň o ten jeden gól, i tak jsme vyhráli. Nic víc, jen taková hra? Nuda? Nebyla. Dělali jsme za každým gólem přestávky a bylo to fajn! Jeho pohledy ať už se koukaly kam chtěly, mě dostávaly, jeho oči!
Ale.. Už musím jít.
"Stephen? Dneska už nemůžu, snad zítra Madeline!"

Bláznivý dům - II.

9. dubna 2011 v 17:59 | •Seraph Devonee• |  Povídky
Večer jsme si užily, bylo to fajn, popovídaly jsme si, ale co mě na Emily vadilo, že se pořád vracela k tématu o tom domu. Měli tam skleněné stoly a na nich z ubrousků udělané labutě, asi jako na svatbě a číšnící byli upraveni jako... No jako v podniku, kde jsme byly.
"Ježíši!" Vykřikla Emily a já prudce zabrzdila mé mini autíčko v zelené barvě.
"Co je? ..Ježiš!" Všimla jsem si naprosto hotovýho byráku, s plotem! Je to snad jen sen? Za dvě hodiny nemohly stihnout postavit plot a zasadit zahrádku, natož ještě udělat garáž, zasázet stromy a napustit bazén! Žádná kola od stavitelů nebyla. Nic!
"Štípni mě!" Emily zírala na barák, který před dvouma hodinama vypadal rozestavěne bez garáže, rozhrabaná hlína, chodník či cestičky tam nebyli, ani stromy a už vůbec ne plot!
"Emily? To je vtip? Pomáhala celá vesnice?" Emily se zavřela pusu a vystoupila z auta.
"Dobrý den, slečno Emily. Vidíte to taky?" Pozdravila Emily asi 80cti letá babička, která bydlí nejblíže u kapličky.
"Dobrý den paní Berthanová." Pozdravila jsem a Emily s paní Berthanovou zírala na postavený dům.
"Dobrý, dobrý."
"Paní Berthanová, to netuším." Paní Berthanová už sotva stála, ani se nerozloučila a pokračovala od nás ke svému domu se slovy.. "To snad ani není možný."
"Cladie?" Objala mě Emily. A já se tu chvíly začala strašně smát.
"Emily! Nám úplně s paní Berthanovou jebe!" Slovo jebe, jsme používali jako malé. A tak ten výraz se k tomu úplně hodil. Emily se začala také smát. Sedli jsi k oknu a pozorovali. Ani jsme nevečeřily, jen jablko ze stolu, poblíž židlí.
"Cladie? Měly by jsme jít už spát. Stejně se nic neděje."
"Blázníme asi že?" Šly jsme se obléknout do pyžama a v županu, jsme se zastavily v kuchyni u okna.
"Hlásím, že se nic neděje." Odpověděla mi Emily a konečně jsme se dokopaly jít spát. Ráno mě tentokrát nevzbudilo sluníčko, ani nějaký děšť či jiné podnebí, ale vrtání! Nešlo mi to do hlavy.
"Emily, vstávej vrtá se!" Emily vylítla z postele, tak jak jsem jí ještě v životě neviděla a běžely jsme k oknu.
"Cože!" Vykrřikla Emily, zatím co já jen koukala, s otevřenou pusou a vyuklenýma očima! Dům, byl jako včera ráno, rozestavěný, zatím žádný plot ani bazén.
"Už nám zbývá jen blázinec!" Klepala se Emily. Počkaly jsme si na čas, kdy chodí naše modrá dáma, tedy pošťačka.
"Brrrr....!" Zazvonil zvonek a my utíkali ke dveřím.
"Dobrý den, bydlí tu Emily a Cladie?" Za dveřmi stála úplně jiná pošťačka, kam se poděla naše?
"Ano, ale..ale... Kde je paní Lukessová, která tady chodila?"
"Žádnou Lukessovou neznám." Emily zírala. A já též. Copak jsme se už úplně zblázinily?
"Ale ano, byla to pošťačka!" Nedala si říct Emily.
"Ne, chodím jen já a … Jen já!"
"Vydíme se ale poprvé!" Skočila jsem do rozhovoru.
"To ano."
"Tak někdo před vámi musel chodit!"
"Víte, nevím co je to za hloupý vtip, dámy. Já jen že máte nový plot a bazén, tak jsem se zeptala jestli tu bydlíte. Nic víc. S pánem bohem!" Pošťačka si zakroutila hlavou a odcházela řečmi:
"To se ty holky zbláznily?"
"No počkejte! A co naše noviny?" Zastavila jsem pošťačku.
"Noviny?" zakroutila očima a odešla k protějším dveřím, zazvonila dala noviny. A šla dál.
"Poslyš Emily, kouknem se na noviny vedle."
"Neblázni, jsme blázni! Vždyť to vidíš!" Emily ukápla slza.
"Copak si se zbláznila? Nejsme!" Zastala jsem sebe a mého bláznoství.
"Jsme. Copak jsme včera neviděly to vo viděly?" Emily měla pravdu. A to naprosto ve všem, ale já s ní netrčela doma a šla si pro noviny.
"Dobrý den, já se omlouvám, že otravuju, ale nemáte na pučení noviny?" sousedé byli vstřícní a dali nám je.
"Cože? Tady se o baráku už nepíše." Oznámila jsem Emily a vyhodila noviny do koše.
"Já ti to říkala!" S Emily jsme se začaly hádat, Emily jen říkala, že jsme se bláznily a že nemůžem vycházet ven a já na to že ne, ale měla pravdu. Kdo by nám to uvěřil?
Byl nový den a my chtěly honem něco vymyslet, jak bychom mohli Najít nějakou příčinu tohoto kouzla. Říkám to proto, že nechci uznat, jsme blázni!

Všechno to bylo jen snad naše bláznoství? A já vám něco povím, Jak čas plynul, prý jsme byli zavřený celý dny bez jídla v naší vesnický chaloupce. Čas prý letěl.. Nic se nezměnilo, a nám jako dvěm bláznivým holkám, které každý den bláznily z novin se prý už nic nestalo. Asi takto zněl příběh bratrovi Emily, šestiletému klučíkovi s rodiči jako mám já. Usínali jsme pod stanem, a povídali mu o karkulce, když přišla řada na něm, povídal a povídal, až už bohužel chtěl spát a ukončil to tímto velice lehkým koncem!..

Bláznivý dům! - I.

4. dubna 2011 v 19:10 | •Seraph Devonee• |  Povídky

Barevný paprsek, který se dostal přes kousek odhrnuté záclon mi zasvítil do očí. Odhrnula jsem záclonu a vzbudila v druhým pokoji svou kamarádku, která tu semnou bydlela, a jelikož nemám sestru, tak jí tak beru. Bydlíme v chaloupce na samotě u lesa. Taková samota to nebyla, nechyběla náves ani sousedé a dokonce ani sámoška! Babičky a čilí stavitelé jednoho domu už z časně rána pracovali a babičky či sousedé chodili k slepicím pro vajíčka. Bylo krásně, slunce zářila ihned z rána a obloha krásně vymetená, což znamená žádný mráček. Je ráno 8:00 hodin a za nedlouho tu bude pošťačka s novým časopisem a dopisy. Chodí každý den. Když jsme spolu s Emily udělaly snídani a mračily se díky krásnýmu přivítání do dnešního dne paprskem, zazvonil zvonek a já šla jako každý pracovní den otevřít pošťačce a vzít si od ní noviny.
"Dobré ráno, Cladie." pošťačka mě tak zdraví pokaždé a já jí na to mile odpovím.
"Dobré ráno." pošťačka začala vyndavat z nvého balíku jedny noviny a předala mi je.
"Děkuji a ještě bychom měly dostat časopis, nejpozději dnes, pověděli nám na poště."
"No ano, promiňte. Časopis denní tisk, že?" přikývla jsem a pošťačka s omluvou začala hledat ve velké tašce jedinné časopisové noviny.
"Tady."
"Děkuji. Pěkný den."
"Nápodoně." Pošťačka pokračovala v cestě a zazvonila u sousedů, otevřela vrátka, vkročila před dveře a začala vyndavat z balíku noviny.
"Jako by si nepamatovala, že každý týden nám chodí jeden a ten samí čaosopis v onen dnu." Křivdila Emily.
"Máš pravdu. Co dnes bude k obědu?" Usmála jsem se a jako bych nevěděla odpověď se dívala na Emily, která se zvedla z koženého, béžového křesla a vzala mi z rukou noviny, které si otevřela.
"No, vzhledem k tomu, že v domě pořád něco vrtají, rozhodně pojedem do restaurace." Nebylo to ten důvod, i když možná i ten. V domě který už stál naproti nám, se pořád něco dělo, bazén velký v zemi a vrtání se ozývalo z každého pokoje. Nejvíce nás překvapila omítka, tedy žándou neměli, byly vidět jen cihly, možná je to dnes moderní. Hlavní důvod byl ale poukaz do restaurace na zeleninový salát a pikantní špagety s francouzskou omáčkou. Poukaz jsme dostaly od matky Emily. Byla to aktivní žena, která utrácela své peníze za drahé oblečení a šperky, dále také chodila každý týden na manikůru a pedikůru, takže měla pomalu lepší nehty než my.
"Co si vemeš na sebe?" Je to opravdu velký podnik a pěkně drahý. Josephine (jméno matky Emily) měla dobré postřehy co se týče na internetu různých poukazů za polovinu. Je to výhoda, ale i tak je to drahé.
"Asi ty černé a flitrované šaty se stříbrným náhrdelnímem. A ty?" Emily se oblékala, vždy naprosto úchvatně. Byla z rodiny, která si to mohla dovolit, mě to ale nevadí, stačí mi to co mám, rodiče sice nejsou bohatý tak jako Emily, ale mám je moc ráda. Moje matka nchodí každý týden na manikůru a pedikůru a ani nezkoumá na internetu co se kde šustne, ale já jsem s Emily spokojená v baráčku co mám na vesnici, protože pár kilometrů odnás je město. A dostatečně velké na to,a bychom si projezdily benzín.
"Já si vemu asi ty řervené šaty." Byly ve slevě asi za polovinu, takže jsem za ně dala jen 899 korun, ale slušeli mi, a já raději investuji peníze do něčeho většího, než do šatníku.
"Dobře, ty ti sluší." Měly jsme ještě času dost, takže jsem si přečetly co se děje v okolí, jelikož to byli noviny právě z našeho kraje.
"No vidíš to?!" Zdešeně otevřelo pusu a zvedla obočí Emily.
"Co?" Šla jsem za ní, a než jsem si obula své krásné růžové a staré domácí papuče, které mi dokonale ladily k oblečení, Emily dala na stůl noviny a ukázala prstem na..
"Není to ten dům naproti? Jak staví?"
"Nevím asi ano." dpověděla jsem překvapeně Emily, protože v článku se psalo: ...Obyvatelé této vesnice, nevědí co dělají! Tento dům, plánuje velké napětí a překvapení, možná to budou brát sousedé jako horovou scénu? Mají se snad připravit na to policisté? Dopis který přišel k nám do studia, je snad jen nějaký vtip? Nemůžeme posoudit! …
"Co je to za volovinu?" To se mi nezdálo. Jako bychom s Emily měly společnou hlavu a obě se naráz zvedli a odrhnuly záclonu u okna na stranu toho domu.
"Je to on!" Potvrdila s vykulenýma očima Emily.
"Je to jenom blbost, vždyť to do redakce stejně poslal anonym, znáš dnešní mládež!"
"I kdybych znala!" Emily si přitáhla židli a nalila si pití.
"Snad se nebojíš takový blbiny?"
"Mám se bát?" Emily veřila co se zveřejnilo, ale tohle? To snad nemyslí vážně, nejsme přeci malý!
"Ne! Emily, vzpamatuj se! Jsou tu noviny! Je to jen, zajímavost, která má všechny rozklepat!"
"Ale ty se klepeš taky!" Zasmála se, ale měla pravdu, hraju si na drsňačku, ale v baráku jsme kromě stavitelů nikoho neviděly. Do okna jsme neviděly a lidi, kteří v tom domě by měli bydlet jsou neznámí a nikdo je neviděl.
"Jele oblíkej se Emily! Ať so stihnem!"
"Jasně!"
Pokračování příště.

Jsem tvou vlnkou, teto!

2. dubna 2011 v 19:29 | •Seraph Devonee• |  Povídky
"Co je to? To co se hýbe na moři?"
"Myslíš vlny? Jsou to vlny, někdy jsou tak velké, že by nás vtáhly do moře a někdy tak malé, jakoby se chtěly spřátelit, že?" pošimrala jsem ho na malinké slané dlani, která se pomalu strácela v písku a v malých vlnkách. "Jsou přátelské?" Pousmál se jeho dětskými rtíky a plácl do vlnky. "Jsou." "Já jsem Luk, a vy?" Mluvil k malým vlnkám, které míchali písek sem a tam. Přezuvky na pláž, které jsme měli obuté se jen tak vznášely ve vodě. Začaly se mi mokřit kraťasy a Lukovi dokonce i světle modré tričko. "Oni neumějí mluvit?" Luk je ještě malinký, jsou mu čtyři roky a má velkou fantazii. Už teď ví čím bude, prý bude kapitánem velké lodě. "Třeba umějí. Ale musejí se to naučit." Odpověděla, jsem jako kdybych věřila na to, že vlnky které nám šplouchali na nohy a na oblečení umí komunikovat s lidmi. "Koukej na tu loď!" Vykřikl v zápětí, když jsem si uživala klidu na postranní a zalezlé pláži. "Páni ta je krásná a tak velká, viď!" Luk si stoupnul a vkročil do moře. "Takovou jednou budu řídit! Budu mít taky takovou! Velkou a luxusní!" Luk byl až moc chytrý na tříletého chlapečka. Měl hnědé kraťoučké a jemné vlásky a zoubky mu ještě rostly. "budeš mě s ní vozit, Luku?" Stále stál v moři a pomalinku pokračoval do vody až jí měl u pasu. "Ano svezu!" Luk se vrátil na pevninu, když se loď oddálila.
Lukův otec už nežije s matkou, má novou přítelkyni a Luk už pro něj nic neznamená. Luk o něm mnohem víc jak o lodi sní. Maminka má něc s ruku, stal se jí to při autonehodě, nemůže se Lukovi věnovat. Jsem jeho teta. Má mě rád a já se chci k němu co nejvíce dostat. Hope (matka) je v nemocnici, zítra jí už mají pustit. Bydleli jsme v domečku u pláže. Pláž má Luk nejraději. A chvilky na ní, jsou nejcenější. "Luku koukni na ty vlny!" Luk spozornil a vykřikl. "Páni! Jak se udělají?" Nemohly jste vyprávět tak malému a chytrému klučíkovi, jak vzniknou vlny a podobně. Chce to nějaký příběh, on byl fantasy, miluje to. "No víš, když pluje loď, tak se takhle udělají. A Nńeb také jsus v mří sopky, a ty když vybuchnu, jsu vlny mo silné!" Luk nejdřív pohlédl nechápavě, ale pak se snažil pochopit a přikývnul. "A to když budu mít svou velkou loď ta udělá také vlny?" Usmála jsem se, rozmyslela jsem si odpověď a pověděla. "Ano, samozřejmě." Luk se usmál. Začal dávat mokrý písek a kamínky na jednu hromádku. "Vypadáto jak hrad, teto?" Pečlivě jsem zaostřila na hromádku písku a na špičce jeden kamínek. "Ano. Uděláme, ale lepší, ano?" Luk byl aktivní malý chlapeček. Neváhal a začal dělat nový hrad. Jak čas plynul, začali jsme dělat silnice, tunely a mosty. Vlnky nám je bořili a se tomu jen a jen smáli. Přála jsem si jen to njelepší, ale pro mě. Lukova matka Hope, byla nehravá, Luk byl aktivní a vždy se na mě těšil, sice je jen chvilku v nemocnici, a zase pojede domů, ale i tak si to přeju. Když jsme shlédly západ slunce a dolízali čokoládovou zmrzlinu, kterou jsme si koupili ze stánku u silnic, šli jsme domů. Abych se Lukovi věnovala i na dále, záhlrali jsme si Ligerreto, ta jedinná hra je pro Luka, dostatečně těžká a pro mě lehká. Když šel v 21:00 hodin spát Luk, šla jsem si lehnout s ním, spali jsme v žlutém pokoji, s mou velkou postelí a Luk o něco menší. Mezi sebou jsme měli větší noční stolek a nad ním malé zrcadlo, zarámečkované fotek. Ne že bych Lukovi nepřála maminku, ale on si takovou nezaslouží, její fotka také visela na za rámečkem u zrcadla. "Luku, jakou by si chtěl pohádku?" Luk se zamračil a stále seděl na posteli. "Nechci pohádku, už jsem velký! Děláš ze mě malé dítě!" "Co to do tebe popadlo? Luku!" Luk se zavřel na záchodě. Jedinné štěstí, které bylo, že se nezamknul a tak jsem využila tu příležitost a otevřela dveře. Luk brečel. Sice se jen mračil, ale slzy mu pomaloučku začaly být vidět. "Co se děje, Luku?" Luk mě objal. "Chci být s tebou, tetičko! Maminka mi nikdy pohádku nečetla, říkala, že jsem na to už velký kluk. "Pousmála jsem se, i když to bylo dojemné. "Miláčku, maminka má pravdu, jsi velký chytý kluk, ale i ten potřebuje nát pohádky přeci, ne?" Šli jsme spolu do pokoje, vzala jsem z tmavě dřevěné skříňky burákové máslo, dvě lžičky a teplé ponožky na dlouhou noc. Sice jsme usnuli už v 22:00 hodin, ale pro Luka to bylo hodně hodin, a jelikož jsme si nechali otevřené bílé strouchnivělé okno, pěkně nám to pokoj vyvětralo! Shasla jsem lampička, a držela svého jedinného plyšáčka a přála si, aby Luk byl v mé péči. Moje matka a tedy i Hope o tom říkala Hope, ale je tvrdohlavá, nemůže se smířit s rozvodem, opakuje mi matka, ale její nezodpovědnost, vidí naprosto každý. Stydím se za ní. Za mou sestru.
"Ahoj, nebudím?" Volala mi matka, což mě překvapilo. "Ne mami. Co potřebuješ?" Matka se nadechla a spustila.. "Zítra přijede Hope, musíš ráno rychle sbalit věci a s Lukem jet za mnou. Znáš přeci Hope, chce ho vidět ihned." Mrzelo mě, že podporuje jí. "Ale mami, já chci Luka v mé péči, chci jí to říct!" "To není dobrý nápad! Jak to chceš uděat? Hope je jeho matka!"
"Luku co si dáš ke snídani?" Luk vstal s modrým pyžámkem a černým županem. "asi rohlík s kakaem." Klasická odpověď pro Luka. "Dobře." Byla jsem nervózní, dnes už je poslendí den co se s ním uvidím. Bude můj život úplně jiný, po té době co si odjela na měsíc do lázní a pak byla ani ne týden v nemocnici, musím zpět odevzdat mého andílka, Luka. "Ty jíst nebudeš?" Napjatě zíral hnědýma rozzářenýma a lesklýma očkama. "Nebudu." Byla jsem nervózní a měla jsem co dělat abych neodvezla Luka někam hodně daleko. Nechic aby to znělo jako únos, ale Luk je pro mě jako můj syn. "Nu. Tady máš." Podal mi kousek rohlíku, ale já ho odmítla. Šla jsem sbalit věci, ale hned jsem se vrátila. "Luku tady na tom papírku máš mé telefoní číslo, když někoho poprosíš, můžeš mi od maminky zavolat, ano?" Luk se pousmál, a papírek s číslem si strčil do kapsy županu. "Děkuju, já zavolá teto!" "Z druhé strany máš adresu." Luk se usmál jeho dětským úsměvem. Zbytek času, který jsme měli, patřil balení a balení. Soukali jsme věci, ale spíš hračky, od domina až po koloběžku. Když jsme si všechny věci sbalily, následovala nervozita říct před Hope pravdu, a to že Luk byl celou dobu u mě. Zdálo se že to ví, ale není to pravda.
"Ahoj mami." dorazili jsme k mamce. "Babičko!" luk byl štastný, že vidí babičku. "Ahoj Luku, ahoj. "Mami?" Doufala jsem. "Ne." Stačilo jen slovo ne a bylo mi jasné že Hope si Luka odveze, nemůžu si ho nechat. "Luku? Mám tě moc ráda, zlatíčko." Luk mě objal. Nasedl do auta a s polu mojí mamkou a jeho babičkou jeli pro Hope. Já se zpět vrátila k pláži a šla si sednout s klepajícíma kolenama do vody. Ještě byla vidět malá hromádka, ze včerejšího hradu. Ukápla mi slza. Plácla jsem do vlnky, která mi vytříkla až na obličej a moje šedé kraťasy se mi umokřili i růžoové tričko které jsem měla na sobě bylo mokré. Seděla jsem tam asi dvě hodiny pak jsem se šla převléknout a vzala si do ruky mobil, doufala jsem, že mi Luk napíše. Tedy jeho matka. Ale pochyb byl velmi malý. Vzala si deku a křesílko do ruky a dala na malou skrytou a naší pláž.
"Tady matka." zavolala mi. "Ahoj mami, co je?" "Už jsou doma. Přestěhovali se někam." Což mě zaskočilo, Hope nemá dost peněz. "Hope má přítele. Bydlí u hranic."
Slza mi opět kápla do vlnky a já si sedla do moře. To že se mi opět umokřilo oblečení, mi nevadilo. Doufala jsem, zybtečně. Luka už neuvidím?
"Jsem tvou vlnkou, tetičko."